Původní web – tondamazac.cz – vznikal za účelem publikování mých povídek. V Období temna (jak nazývám dobu, kdy jsem sekal povídky jak na běžícím pásu, ale sen o vydání knihy byl jen hudbou budoucnosti) to byla moje jediná vášeň. Netušil jsem, kolik lidí na web zabloudí, kdo si je stáhne a jak moc se budou líbit. Byl to jeden velký experiment. Všechny povídky mi ilustrovala fantastická grafička Helena Petrovová (tehdy Kočandrlová) a dodala jim něco navíc. 

Dnes už to není z mé strany taková hitparáda, volný čas nepřibývá, spíš naopak, takže píšu povídky sporadicky a jen na přání do sborníků (a i ty musím mnohdy bohužel odmítat), ale láska zůstává. Nezapomínám, na čem jsem se „udělal“, co mě pomohlo formovat. V téhle sekci najdete ke stažení povídky, které se umístily v některé ze soutěžích, jichž jsem se v Období temna účastnil, vyšly knižně nebo jsou pro mě speciální. A pod nimi téměř kompletní seznam těch zbylých. Na požádání, při dobré náladě a se sklenkou fajnového vína, možná i nějakou pošlu. Nikdy nevíte…

Kód

Vítězná povídka soutěže Hledá se autor bestselleru. A pro mě obrovská zkušenost. Poprvé jsem byl na veletrhu knih ne jako návštěvník, ale jako autor. Poprvé jsem četl před publikem. Prezentace vlastní tvorby? Pááááni. To by mě do té doby ani nenapadlo. Plnily se mi sny a já si naivně myslel, že až dočtu, sesypou se na mě agenti nakladatelství a budou chtít podepsat smlouvu na deset románů. Vystřízlivěl jsem rychle. Ale jako motivace bylo všechno okolo vydání sborníků nepřekonatelné.

Obálka povídky Kód

Lazarus

Povídka psaná před pěti lety v době, kdy jsem připravoval k vydání Letargii. Chtěl jsem zapojit čtenářstvo do své tvorby. Požádal jsem je o věty, Helenka Kočandrlová vybrala pár nejlepších (autorovi té nejlepší jsem poslal knihu) a já z nich stvořil příběh. Místy je neotesaný, čiší z něj snaha dostat do něj všechny věty, ale podle ohlasů byla spokojenost asi vzájemná…

Návštěva

Návštěvu jsem psal v roce 2009 a od dva roky později jsem ji poslal do soutěže Prvotiny. Sedělo  to. Byla to moje první soutěž, vyhrál jsem a moje ego nabobtnalo do nepoznaných výšin 🙂 Alespoň to spisovatelské, to lidské zůstalo na místě, já dál psal a tvořil, protože jsem cítil, že tady něco začíná…

Muší váha

Tohle byla vítězná povídka Časopisu Lemurie, která odstartovala moje žižkovské časy. S ní jsem stál (když nepočítám Kód), poprvé před publikem. Bylo to v klubu Baryton v pořadu Tři muži v kavárně. A zamiloval jsem se. Nic vám nevlije krev do žil tak jako živý potlesk, jako vnímající pohledy lidí před vámi. Nikdo mě neznal, byl jsem jen karlovarák, který si přijel přečíst kus své povídky. Třásl se mi hlas. Místo „detektivova tlustá postava“ jsem řekl „detektivova tlustá prostata“. Při rozhovoru jsem ani pořádně nevnímal a nevěděl jsem, co odpovídám. Ale věděl jsem, že to chci znova a chci toho víc. A častěji.

Nářek mrtvé laně

Tohle je moje srdcovka. Povídka, kterou jsem si vysnil. Jednoduchý příběh manželského páru v krizi, který se vydá na cestu (možná) napravit, co zpackal. Nic víc, nic míň. Nechal jsem se příběhem unášet a tvaroval ho tak, jak si o to on sám řekl. Na začátku jsem netušil, co bude na konci. Nedělám to takhle pravidelně, ale tady to bylo zapotřebí. A vzniklo něco, co předznamenalo mou budoucí tvorbu.

Vzájemné souznění

Obálka povídky Vzájemné souznění

Jedna ze tří povídek ve sborníku Leklou rybu neulovíš. A tak trochu další splněný sen. Moje maminka milovala sebrané spisy českých detektivkářů. Ty tenké knížečky, které byly podle „skutečných případů“. Doma jsme jich měli štosy, různě po skříních, za postelí, na balkoně… četla je opakovaně třeba pětkrát a vůbec jí to nevadilo. Bylo pro mě ctí se mezi její oblíbené autory aspoň jednou dostat. František Uher, Roman Cílek, Jan J. Vaněk, Zdeněk Jirotka, Ladislav Beran. Jeden pojem vedle druhého. S jejich povídkami nešlápnete vedle. A já jen uctivě sledoval z povzdálí…

Příliš živé vzpomínky

Oslovila mě nadace St. Joachym a požádala, jestli nenapíšu pro jejich knihy Stíny nad Krušnými horami 2 povídku. Jsem prý karlovarský rodák, v knize budou jen „Krušnohoráci“ a můžu si vybrat, jakékoli město chci. Samozřejmě podkrušnohorské. Táta se narodil v Kraslicích. První hřiby, které jsem kdy našel, byly odtamtud. První klíště, které jsem chytil, jakbysmet. A Sady, kde se povídka odehrává, jsem navštěvoval jako malý kluk s dědečkem. Nevím, jestli dneska ještě někdo sbírá muchotrávky, ani jak se vlastně doopravdy tyhle oranžové houby jmenují, ale dodnes tam cítím dětské nadšení, které se do mě pouštělo, když jsme s dědečkem obouvali holinky. Povídka má trochu jinou atmosféru, ale jako pocta Kraslicím snad obstojí.

Obálka povídky Příliš živé vzpomínky

Nepublikované povídky

Anemie

Bordel nablonďato

Cela

Čtvrtstoletí zavražděných

Děti a děti

Druhá tvář

Dům besedy

Hra na nejistotu

Hra na schovávanou

In nomine patris

Klíště

Korálky pro štěstí

Na hraně

Nasuchu

Nejhorší práce

Objednávka

Okno v přízemí je zavřené i dnes

Pohřbena zaživa

Road movie

Rodinné štěstí

Scénář

Song pro tebe

Sousedská výpomoc

Stín

Tizianův odkaz

Trocha poezie nikoho nezabije

Zátah

Závislost



0
Počet knih

Antonín Mazáč

@COPYRIGHT 2021