Kapka Hněvu

Vtipné bylo, jak mi pořádně nedocházelo, že mi exploze mohla taky ublížit. Jasně, chvíli jsem slyšel místo běžných zvuků civilizace jen mořský příboj, ale jinak jsem si připadal v pořádku. Způsobily to především endorfiny a pocit neskonalého štěstí z toho, že držím pohromadě.

Tři bratři to odnesli hůř. Nepřežil pochopitelně ani jeden, zůstala z nich jen ohořelá torza a jedna ruka vystrčená ven z okýnka. Mělo by mi jich být líto. Vím, že mělo. Jsem taky sakra jen člověk. Ale jestli jsem někoho opravdu litoval, byl to Konie. Je to nejklišovitější ze všech klišovitých klišé, ale žádný táta by neměl přežít svoje děti. Navíc jsem měl pocit, že jestli z té rodiny někdo má city, tak právě on.

Já měl střepy.

Spoustu střepů.

Na zádech. V levé půlce zadku, protože ta pravá byla od hlavní vlny výbuchu odkloněná, a v obou ramenech.

Na ramena jsem kašlal, ale zadku mi bylo líto. Podle nejnovějších zpráv jsem ho měl v džínách výstavní a kdo jsem, abych zpochybňoval celostátní průzkum?

A záda… To byla kapitola sama pro sebe. V tuhle chvíli jsem si připadal, jako by mi je někdo přejížděl rozžhavenou žehličkou.

Uslyšel jsem další cinknutí a podíval se do nádobky na stolku vedle sebe. Vypadalo to, jako by někdo do skleničky s jahodovou marmeládou házel korálky.

„To bylo číslo dvacet sedm,“ oznámila mi roztouženě Míša. Možná se mi to zdálo, ale ona si to prostě užívala.

Otřel jsem si zpocené čelo. Gauč pode mnou ještě před půl hodinou příjemně chladil, teď už mi ale přišlo, že ležím na grilu.

„Kristova noho,“ ulevil jsem si a napil se Jacka z druhé sklenky. Snažil jsem si je neplést. „Kolik ještě?“

„Máš záda jako šunkovej nářez.“

Štíplo to a před očima se mi objevila pinzeta s výstavním kouskem zapraseným mou krví.

„Dvacet osm,“ vzdychla.

„Prokristapána, netaháš výherní čísla v loterii. Promiň, ale tvoje nadšení mi leze kapku na nervy.“

Nechtěl jsem být vzteklý, ale trochu to ze mě prýštilo. Naštěstí nade mnou operovala holka, která byla stejného ražení jako já.

Míšu Smolíkovou jsem poznal při jednom z předchozích případů. Dělala v celostátní televizi v sekci styku s veřejností. Díky jejím diplomatickým schopnostem jsem získal docela zásadní informace a ztratil jednu blízkou osobu.

V mládí bývala podle svých slov rebelka, a když dával člověk dobrý pozor, pořád ještě tyhle vlastnosti prosakovaly ven. Měla drobné tetování a duši romantického člověka.

Mám pocit, že jsme se spolu chtěli vyspat. Několikrát. Je to přesně tak blbý, jak to zní. Je tam přitažlivost, je tam asi i chtíč a rozhodně v tom je spousta alkoholu. Ale ani jeden z nás ještě neudělal ten pověstný první krok, což z ní dělá dámu a ze mě kreténa. A nepomáhá tomu ani pocit, že čím dýl tenhle sexuální experiment oddalujeme, tím víc se prohlubuje naše přátelství.

Nesnáším zónu přátelství. Ale ať se mi líbila, nebo ne, evidentně jsem se v ní ocitnul, bez mapy a kompasu a nevěděl jsem, jak ven.