Obálka knihy Tři kříže

Tři kříže

Talent Pro Art - 2019

Prozatím jediný úkrok stranou. Horor. Přál jsem si ho napsat, ale jsem duší i srdcem detektivkář, takže jsem se rozhodl tuhle drobotinu vydat jen jako e-knihu. Když si svoje čtenáře najde, budu rád. Když zapadne, bude to znamení, že se mám držet svého kopyta…

ANOTACE:

Bolest, která přetrvává po odchodu milované partnerky, je dlouhotrvající. To ví moc dobře i Lukáš Mahler, otec tří dětí a člověk na prahu nového života. Nový vztah se i přes přízeň potomků zakládá křečovitě, starosti převyšují radosti.

Když se mu doslova přes noc objeví vedle domu starý kamenný kříž, nemá pro to vysvětlení. S křížem ovšem přichází něco temného. Něco, co obestře jeho rodinu a dům pavučinou hrůzostrašna. Pokud chce zachránit sebe a své blízké, nemá jinou možnost než nahlédnout do nepříjemné minulosti a sáhnout si až na netušené dno psychických sil.

https://www.cbdb.cz/kniha-252000-tri-krize

Zde si můžete přečíst ukázku z 1. kapitoly

V půl páté odpoledne jsem ještě považoval Andreu Simičovou za snoba, jenž by nedal v restauraci spropitné obsluze jen proto, že nedrží správný postoj těla. Lehce mě iritoval její zdvižený malíček, kterým šermovala ve vzduchu při pití vína. A samozřejmě to špulení rtů při každém mém nepovedeném pokusu o humor…

           Bylo až spodivem, že jsem svolil k druhému rande. Asi za to mohla moje nejstarší dcera, která mi každé ráno věnovala jeden z nepřeberné škály zoufalých pohledů. A já věděl, že tím myslí něco jako „běž už do háje, tati, čekáš, že ti přistane v náruči druhá taková, jako byla máma?“. Nebo něco podobného. Dokázala koulet očima a vyloženě mlčky škemrat o to, abych jí nechal na pár večerů volný byt.

Na druhém rande jsem se ujistil v tom, že Andrea Simičová není jako moje Gábina.

           Vlastně nemohla být odlišnější. Vlasy měla blonďaté a kudrnaté, při řeči se ani trochu nezadrhávala (naopak, její monology byly fantasticky dlouhé, procítěné a ukončené hlubokým výdechem, tak ji vyčerpávaly), výběr jídla nechávala na mě a byla sprostá jako dlaždič. V tom byl nejvýraznější rozdíl. Gábina byla vychovaná jinak a sprostě mluvila až s postupující nemocí. To poslední jsem zjistil právě na druhé schůzce. Snažila se to skrývat a párkrát polkla půlku nadávky, než aby jí dala průchod. Nakonec se přiznala k vlivu svého otce a dovyprávěla pár šťavnatých historek, abych pochopil, jak se u nich doma mluvilo. Červenala se u toho a vytvářely se jí takové zvláštní narůžovělé dolíčky ve tvářích, jako by její obličej procházel implozí.

           A právě ty dolíčky byly navzdory všem odlišnostem důvodem, proč jsme teď seděli v autě před mým domem, a já nevěděl, jak dnešní večer ukončit.

           Ještě ráno jsem věděl, že se vrhám do téhle dnešní eskapády jen kvůli dceři, která potřebuje dýchat, větrat, detoxikovat, nebo co to ti mladí dnes dělají, když je okolí dusí. Teď jsem ale na Kristýnu nemyslel.

           Sledoval jsem dolíčky, které se zčistajasna objevily poté, co se Andrea zmínila o tom, že její kripl kolega není schopný si s ní prohodit směnu a dopřát jí po úmorném jarním kolotoči delší ranní spánek. Vstřebával jsem pohledem její rdící pokožku. Bylo to pro mě nové a vpravdě osvěžující. A ve stejné míře překvapivé, protože jsem byl vážně přesvědčený o tom, že jí vlepím na tvář jednu pusu na rozloučenou, popřeju příjemné vstávání a zapomenu na ni.

           Jenže to nešlo. Z nějakého záhadného důvodu jsem od ní nemohl odlepit oči. A ona si toho pochopitelně všimla.

           Pohlédla do zpětného zrcátka a ruku si položila na tvář. „Mám něco na obličeji? Protože jsem se od sedmi nekontrolovala. Jestli mám pod okem omáčku nebo v zubech semínka z rajčete, musíš ze mě mít hroznou srandu.“

           „Ne,“ zavrtěl jsem s úsměvem hlavou. Přistihl jsem se, že mám nasazený tenhle přiblblý výraz už hezkou řádku minut. Možná od té doby, co jsem Andree pomáhal oblékat kabát a ona nemohla strčit ruku dovnitř. Legračně u toho funěla a naoko se zlobila, ale jestli jsem ji už za ty dva večery stihl alespoň trochu poznat, uměla si dělat švandu víc ze sebe, než z druhých, takže se tomu venku jen zasmála. „Právě naopak. Jsi perfektní.“

           Vydechla a opřela se o sedadlo. „Ha, to určitě. Jsem naprosto dokonalá. Ty mě bavíš.“

           „V tomhle světle rozhodně vypadáš jako někdo, kdo má do dokonalosti kousek.“

           Dolíčky se jí opět prohloubily. „Tohle je, Lukáši…“ usmála se, dolíčky se proměnily na nachové strouhy, kterými se proháněly problesky měsíčního světla. „Tohle je druhé rande.“

           Poškrabal jsem se na bradě. „V našem věku se tomu ještě říká rande?“

           Andrea se zasmála, strouhy zmizely a nahradila je hladká pláň. Oči se jí rozzářily, svítily do noci jako hvězdy. „Jak bys to nazval? Večerní schůzka za účelem vzájemného poznávání? Můžeme mluvit jako mimozemšťani, jestli ti to vyhovuje.“

           Bavila mě. A divil bych se, kdyby to na mě nebylo vidět. Jestli ona měla ty svoje dolíčky, které rámovaly její dobrou náladu, já měl úsměv opilého kojota. Večerní pohodová nálada mě dostala do nějakého zvláštního stavu přiblblosti. Ale pár metrů odsud mě čekaly tři královny a já jim něco slíbil. Pitný režim se musí dodržovat a tátové musejí plnit sliby.

           „Dobrá, zůstaneme na zemi,“ souhlasil jsem. „Byl to moc fajn večer.“

           Včerejší Lukáš Mahler si ťukal na čelo.

           „A doufám, že naplánujeme další. Tentokrát bychom se mohli posunout někam blíž k času oběda, co ty na to? Večeře jsou fajn, ale už jsme si ji dvakrát vyzkoušeli.“

           Včerejší Lukáš Mahler kroutil nevěřícně hlavou a ten současný jeho nevěřícný pohled ignoroval.

           Andrea Simičová přikývla. Nedala si ani čas na rozmyšlenou, neházela okolo sebe žádnými nejistými pohledy.

           Současný Lukáš Mahler získal pocit, že ona už má v hlavě rozhodnuto. Ten včerejší už skoro zvracel. A tomu současnému to bylo úplně jedno.

           „Nelekej se, pravděpodobně ti napíšu na dobrou noc,“ rozhodl jsem se ji potěšit těsně před tím, než jsem otevřel dveře od auta.

           „Teď jsi mě připravil o překvapení.“

           „Vážně jsi nečekala, že ti to hrozí?“

           „Měla jsem tušení. To my ženy máme, oplýváme šestým smyslem.“

           „Skvěle, tak snad ti ten tvůj nevykecá, co přesně ti napíšu.“

           „Zatnu mu zobák,“ řekla smrtelně vážně a přejela si prstem po krku.

Zasmál jsem se a vystoupil. Počkal jsem, až se mi na druhé straně ukáže v zorném poli Andreina kudrnatá hlava, sebral ze zadního sedadla bundu, zkontroloval jsem, jestli mi nevypadla peněženka, a zabouchl.

           „Nerad to říkám, ale štve mě, že se dneska musíme rozloučit,“ vysoukal jsem ze sebe první věc, která mi přišla na jazyk. „Vážně. Jídlo bylo perfektní. Ještě nikdy jsem nejedl chobotnici. Představoval jsem si ji jako něco slizkého a… no prostě byla dokonalá. Počasí je ideální. Jako na objednávku. A zasmál jsem se…“ stiskl jsem rty, chvíli přemýšlel, abych neplácl nějakou blbost, a nakonec jsem si odpustil depresivní průpovídky o smrti své ženy, „jako fakt, jako vážně jsem se skvěle bavil.“

           Andrea se rozesmála. Dala si ruku před pusu a pobaveně na mě koukala.

           Vyndal jsem ruku z kapsy a prohrábl si vlasy. „Co? Teď mám něco v obličeji já? Černou bradu? Koutky červené od vína?“

           „Ne, ale mluvíš přesně jako můj synovec. Jako fakt, mami? Jako vážně?

           „Že by návrat puberty?“

           „Opovaž se.“ Pokývla hlavou. Dolíčky jí zmizely, nahradil je soustředěný výraz téměř čtyřicetileté ženy. Vyrovnané sebejisté dámy a doktorky. Dal bych cokoli za to, kdybych se jí mohl teď trochu pošťourat v mozku a zjistit, co si zrovna myslí. Není nad drobný neškodný brainwashing před spaním.

           „Zítra jedu na jedno odpolední lékařské sympozium. Když mi to časově vyjde, vezmu to okolo vás a aspoň zamávám,“ dodala.

           Když jsme se ve čtyři odpoledne sešli na tomhle místě, přijela paní doktorka Simičová ve vyleštěném Volvu. Zaparkovala ho podélně a na první pokus a teď to k němu měla sotva dvacet metrů. Vůbec by mi nevadilo, kdyby dorazila autobusem nebo klidně přiletěla balónem, jen abych měl důvod znovu nasednout do auta a odvézt ji domů. A natáhnout o pár minut večer.

           Včerejší Lukáš Mahler se probudil, pootevřel slepené oči a utrousil sprostou nadávku. Už začínal chápat, že se blíží jeho trpký konec.

           Až na dlouhé metry byl slyšet virvál, který se odehrával za dveřmi domu. Za zataženými záclonami se míhaly dvě siluety. Tohle dobou měly připravovat slíbenou pozdní večeři. Večeře po večeři, to byla specialita rodiny Mahlerových. Ale teď to spíš vypadalo na začátek třetí světové války. Kristýna pravděpodobně používá dřevěné drbátko, kterým tak ráda mladší sestru trápila. Otázkou zůstávalo, která z nich té druhé provedla něco tak strašného, že v půl deváté večer bourají dům a obtěžují sousedy.

           „Asi bys měl jít svoje holky zkontrolovat,“ promluvila Andrea potichu.

           Už byla jednou nohou nakročená na protější stranu ulice, kde čekal její vyleštěný miláček. Stejně jako jsem si já přál, abych nikam domů nemusel, tak neodbytně se mi vloudila na mysl myšlenka, aby ona nechtěla. Aby nechtěla ukončit dnešní večer, abych na ní poznal, že si přeje pokračování. Poznal jsem, že si poslední čtyři hodiny užila stejnou měrou jako já. Nejsem snad neandrtálec a na pár hodin dokážu zabavit dospělou ženu. Ale to mi bylo málo. Řečeno „chlapsky“, chtěl jsem si ji zkrátka podchytit. Věděl jsem, že jí napíšu na dobrou noc, ale zkrátka jsem ješitně potřeboval, aby mě předběhla a napsala první.

           „Čteš mi myšlenky,“ řekl jsem místo toho a raději nezmiňoval, že jsem si před chvílí přál právě touhle kouzelnou mocí disponovat. „Člověk by řekl, že jedna sedmnáctiletá žába zvládne svoje dvě sestry čtyři hodiny kočírovat, ale tady vidíš, co dokáže puberta.“

           „Běž si je uklidnit, než ti to tam zdemolují.“

           „Na to už asi bude pozdě. Přichází čas na sčítání škod.“

           Pousmála se. Zdálo se mi, že se začíná její postava ztrácet v šeru. Jak matněla její silueta, jako by se vytrácelo všechno příjemné z celého večera.

           Zachrastila klíči od auta. „Jestli chceš příště pusu na dobrou noc, nedávej si chobotnici. Už nikdy.“ I přes nejasné kontury obličeje bylo vidět, že by jí žádný mořský tvor nedělal problém. Jako žena to ale zahrála do autu. Tušil jsem, že kdybych na ní nějaké podobné rozloučení testoval, prošlo by. „Příště si dej dvojku Veltlína a můžeme o tom uvažovat.“

           Mlčel jsem.

           Zatracené druhé rande. Na všechno je brzy a zároveň nepříjemně pozdě.

           Lehce jsem přikývl a mrkl na ni.

           Včerejší Lukáš Mahler se rozesmál na celé kolo. Tekly mu slzy a smáčely modrou košili s krátkým rukávem, kterou měl včera při vaření. Potácel se od rohu do rohu, zalykal smíchy a výjimečně díky záchvatu nemohl mluvit. Díky bohu.

Bylo až příliš snadné poslat ho do prdele.

Tak jsem to udělal a vešel do jámy lvové. 

0
Počet knih

Antonín Mazáč

@COPYRIGHT 2021