Noční tep

Noční tep

Beletris - 2014

Triptych detektivních novel. Psal jsem je s vědomím, že jsem v nakladatelství Beletris vyhrál soutěž o nejlepší detektivku a mohl byh mít tudíž šanci na svou první knihu (mou jedinou dosavadní zkušeností byla povídka v knize Hledá se autor bestselleru – Povídky 2011), a ono to vyšlo. Prvotiny bývají nevyzrálé, stejně jako milované. A jak moc jsem měl Noční tep rád, jsem dokázal hned v příštím roce, protože jsem se k jednomu hrdinovi z téhle sbírky vrátil.  

Detektiv, který pátrá po důvodu, proč po schůzce s ním vyskočila z okna uznávaná právnička. Tenista, který si prožije v Rusku dokonalou noc, aby vzápětí řešil nejen soupeře na kurtu, ale i jednoho o poznání nebezpečnějšího. Manželé z odlehlé samoty, kteří nabídnou pomoc zraněnému cizinci… a možná to bude poslední chyba, kterou udělali. 

Všechny tři novely jsem psal s tím, že rád motám čtenářům hlavu. Tak, aby si nemohli být jistí, co bude na další stránce. Jestli se mi to alespoň u jedné z nich povedlo, cíl byl splněn….

https://www.cbdb.cz/kniha-104550-nocni-tep-nocni-tep

Kniha Noční tep je pouze v mých domácích zásobách. Pokud máte o výtisk zájem, ozvěte se, prosím, přes kontaktní formulář -> ZDE

Zde si můžete přečíst krátkou ukázku z novely Brazilská kerolajna

Bágl s raketami jsem odhodil na postel a dělal jsem, že nevidím zdvižené obočí ženy z hotelové služby. 

         Paráda. Prostě paráda.

         Otevřel jsem dveře na balkón. Zavanul ke mně teplý vzduch z ulice. Tak tohle si nechám líbit.

         Na parapetu tam stála mísa s ovocem. Trochu jsem to prohrábl, našel jsem pomeranč a zabořil nehet do kůry. Žena se na mě podívala.

         „Thank you.“ Svou podprůměrnou angličtinu jsem doprovázel gesty s prsty oranžovými od šťávy. „My father will do,“ luskal jsem rychle prsty, aby se mi rozsvítilo a kupodivu to pomohlo, „rest with you. Nebo tak nějak,“ dodal jsem.

         Nebudu zapírat – hotelů v Moskvě jsem se docela bál. Sice nejsem komunistické dítě, ale něco jsem slyšel a něco jsem četl, bolševici a studená válka. A ještě jsem viděl v televizi nedávno dokument o tom, jak tu milují homosexuály. Člověk aby se tu bál otevřít pusu. O to mi vůbec nejde, já jsem svojí sexualitou naprosto jistý, jen má člověk pocit, že tu není všechno úplně v pořádku. Možná to jsou předsudky, možná obavy z pověr.

         V každém případě jsem vzal všechno zpět. Hotel vypadal z venku luxusně a i uvnitř se všichni snažili, aby těch pět hvězdiček bylo znát. Koupelna vyleštěná, v jednom rohu sprchový kout, v druhém rohová vana s několika keramickými miskami. Byl v nich mišmaš všelijakých mejdlíček a koupelových solí. Na stěně visely dvě osušky a dvě houby, jedna modrá a druhá růžová jak žužu.

         Vytáhl jsem mobil. O tohle se prostě nemůžu nepodělit.

         Za mnou konečně zaklaply dveře. Vyfotil jsem vanu i se sprchovým koutem a plynule jsem přešel na toaletu. Dalo by se z ní žrát, vole, fakt by se z ní dalo žrát, napadlo mě. Udělal jsem jeden snímek. Zpátky v pokoji jsem vyfotil postel, polštář s čokoládou a pak jsem udělal jeden snímek až od dveří, krásně jsem zabral celou místnost. A nakonec samozřejmě balkon, i s tou podělanou mísou s ovocem.

         Ať mi někdo tvrdí, že v Rusku je hlad a bída.

         Vytáhl jsem z báglu notebook. Připojit se mi trvalo pět minut, navštívit svou facebookovou stránku o čtyři minuty méně. Už včera před odjezdem na letiště jsem se samozřejmě nezapomněl podělit o příští štaci. Jak jsem teď pod statusem Tak už zítra mi začíná léto v Rusku. Držte mi palce, ať jim tam ukážu, jak se hraje v Čechách tenis! viděl, kamarádi i neznámí fanoušci (a ti teď zatraceně rychle přibývali; z těch pozvání na party, oslavy nebo jen pivo mi šel až mráz po zádech) tam rozvedli vášnivou debatu o tom, jak se mi bude dál dařit. Byla tam sebevědomá prohlášení, že jsem do roka světovou jedničkou, ale i opatrné glosy typu Jedno vyhrání z kapsy vyhání… dejte mu čas ukázat, že to nebyla jen náhoda.

         Já samozřejmě doufal, že nebyla.

         Přetáhl jsem fotky na plochu a pak rovnou na své stránky. Kouknul jsem na hodinky. Měl jsem asi hodinku čas do setkání s otcem. Takže jsem to hodlal využít. Hodil jsem fotografie do alba, nazval ho V Moskvě – hotel Starr, a než jsem se stihl odhlásit, už stihli dát dva lidé najevo, že se jim to líbí. Tahle elektronická doba je prostě k sežrání.

         U statusu z minulého týdne, kdy jsem si stěžoval na našeho sponzora a jeho zvláštní kvalitu obuvi, jsem měl takový štos komentářů, že se mi to ani nechtělo číst. A jelikož jsem si pamatoval, jak mě otec zpucoval, když zjistil, že se do firmy VIVA SPORT obouvám, raději jsem to tentokrát vynechal.

         Zaklapl jsem notebook a došel si do koupelny pro načatý pomeranč. Odpočíval na misce vedle umyvadla. Znovu jsem do něj zabořil prst, oloupal ho a slupky naházel do koše pod umyvadlem. Když jsem do něho poprvé kousl, definitivně jsem se do téhle postkomunistické země zamiloval.

         Tohle je můj život, takhle jsem si ho představoval.

         Už od dětství jsem věděl, že chci hrát tenis. Jako šestiletý prťous jsem v televizi sledoval Andre Agassiho na jeho vrcholu. Na jeho opětovném vrcholu, jak mi tehdy připomínal otec. Kvůli zdravotním i osobním problémům se propadl až někam do druhé stovky, objížděl challangery a rval se znovu o šanci být na nejvyšších příčkách. A dostal se tam, dostal se až na tu úplně nejvyšší a já byl při té cestě s ním.

         Tou dobou už jsem měl svého osobního trenéra. Kdybych řekl, že si ho pamatuju, lhal bych. Pamatuji si jeho přístup a metody, pamatuju si, co mě učil, co po mě vyžadoval, ale jeho obličej i jméno mi z hlavy zmizelo společně s kamarády ze školky.

         Nevím, kolik světových jedniček nebo tenisových superstar v mládí proklamuje, že budou nejlepší na světě. Já v to každopádně věřil, a i když to zní jako klišé, šel jsem za tím.

         V tuhle chvíli vím dvě věci. Od pozice světové jedničky mě dělí pět míst a jeden tisíc pět set osmdesát pět bodů. A že noviny v celé republice (a pevně doufám, že i v Anglii, kruci, tak moc jsem chtěl ty anglické suchary rozpálit a snad se mi to povedlo) psaly o tom, že se Libor Dreksa stal druhým nejmladším vítězem Wimbledonu. Ano, četl jsem články o sobě a ano, rochňal jsem si v nich. Věděl jsem, že časy, kdy se o sobě budu s rozvahou a kultivovaně vyjadřovat, kdy budu tyhle výsledky brát s rezervou, ještě přijdou, a já si současné časy hodlal užívat.

         Osmnácté narozeniny jsem oslavil předevčírem. Jednou skleničkou sektu, zeleninovým salátem a plátkem lososa. Moje tělo volalo po bifteku, ale to koneckonců volá už několik let a já tomu zatím statečně odolávám. Dokud nepotřebuju špunty do uší a stačí mi prostá vůle, nehodlám choutky řešit.

         Natáhl jsem se na postel. Nejdřív jsem chtěl dát boty dolů, ale pak jsem si představil ten mastný účet, který za tenhle pobyt přijde a lehl jsem si krásně tak, jak jsem byl. Na stropě se otáčel ventilátor, tiše a pomalu, lopatku za lopatkou. Možná by stálo za to na tu hodinku zavřít oči.

         A přesně to se mi podařilo.

0
Počet knih

Antonín Mazáč

@COPYRIGHT 2021