Kapka jedu

Kapka jedu

Talent Pro Art 2022

Odjakživa tak trochu bojuju s větou “Tohle by se u nás stát nemohlo”. Nebo “Tohle je  nereálné”. Snažím se bortit mýty ohledně toho, co česká detektivka (nebo v mém podání spíš thriller) unese. Znám českého čtenáře a vím, jak moc má rád klasickou českou laskavou detektivku, kde hraje významnou roli psychologie a jede se podle vyšetřovacích not a podle toho, jak si u nás lidé představují, že funguje policejní aparát. A jakmile se vybočí a autor přijde s takřka “zahraničním” hrdinou, bývá zle. Takže za A) Ano, mohlo by se to u nás stát 🙂 Psychopati se rodí všude a geniální detektivové taky. Za B) Ne, ani ve Švédsku nebo za velkou louží není běžné, aby si geniální sériový vrah hrál s geniálním vyšetřovatelem. I tam si můžou čtenáři klepat na čelo a kritizovat nereálnost. A za velké C) Od toho přece bývá autorova fantazie 🙂 Nechte mu ji, nesnažte se přiškrtit ten přívod nereálných fantaskních zápletek, které na vás vychrlí. Jestli to má v ruce a v hlavě, dokáže vás na dlouhé hodiny zabavit a vytrhnout ze všední reality. A o nic jiného nám autorům nejde. A stejně  tak nejde o nic jiného Maxovi, který nesnáší násilníky, zbraně a má možná až příliš prořízlou pusu na to, aby přes ni občas nedostal. Tak se seznamte…   

ANOTACE:

Nechci vám mazat med kolem huby, takže to řeknu na rovinu – život může být tak lehkej, jak si ho sami uděláte. A tak těžkej, jak si zasloužíte. Nikdo vám nikdy neřekne, jaká cesta je ta správná, jakou odbočkou se vydat. Musíte si na to přijít sami a po cestě párkrát zabloudit, než najdete to prťavý světýlko na konci, kterýmu někdo říká vysvobození, někdo jinej happyend a já mu říkám paprsek slunce mezi záclonama během ranní kocoviny. Nikdo o něj nestojí, ale každej ví, že přijde…

Mně přišla do kanceláře dáma v červeným. I přes sladkej sexy úsměv její oči volaly o pomoc. Co jsem udělal? Koukal jsem přes kameru, jak si dělá kafe, a přemýšlel o tom, proč zrovna tahle ženská zkouší vyhledat detektiva. Možná bych jí pomohl. Možná i jo, ale moc času na rozmyšlenou jsem nedostal. Pak mě okolnosti tak moc semlely, že ani medovej Jack nepomáhal. A někde tam venku je někdo, kdo touží po mojí hlavě… 

https://www.cbdb.cz/kniha-477648-kapka-jedu 

Zde si můžete přečíst ukázku z knihy

Není nad polorozbořené kancelářské budovy, které město nechce. Já jednu takovou dvoupatrovou našel, chtěl jsem ji a nebyl jsem líný si ji upravit tak, abych se za ni nemusel stydět. Jen mě mrzelo, že okolo ní nebyl žádný plot, na který bych mohl napichovat hlavy chycených grázlů.

Když jsem řešil strategické rozmístění (a tím myslím místo, kde bude Kryštof přechovávat svůj elektronický arzenál, a Lindinu kancelář – pokud by se ukázalo, že ji vyžaduje), měl jsem v sobě zrovna půl lahve medového Jacka. Ten na mě zabíral krásně. Bylo mi všechno jedno. Podepsal bych nájemní smlouvu s neonacistickou skupinou, kdyby mi zaklepala na dveře s mísou makových buchet. Medový Jack mě dostával do nálady, které se blížil jen neplánovaný sex nebo pětistovka objevená ve starých džínách.

         Takže jsem v prvním patře udělal z jedné místnosti šatnu, aby si měla Linda kde převlíkat svoje maskáče, a nabídl jí část domu k dispozici. Z druhé části jsem udělal malé fitko. Za peníze, které jsem našetřil díky tomu, že jsem neměl deset let vážnou známost, jsem pořídil tři stroje a po večerech jsem tam montoval takový jednoduchý ring, abych měl kde dostávat přes držku.

         Dole jsem vysušil starou plesnivou místnost a tu si zabral Kryštof. Zavedl jsem tam pevnou linku, protože jsem ho ještě ten den pasoval zároveň na svou sekretářku. Stejně měl celé dny sedět na zadku a chytat signály z vesmíru, takže u toho mohl i zvedat telefon.

         A místnost hned za vstupními dveřmi jsem vybavil automatem na vodu, dalším automatem na kávu, stolkem s pár časopisy o bojových uměních a zbraních a z nedalekého bazaru nábytku jsem přitáhl pohovku, která se stala hned po ledničce mým nejoblíbenějším domácím mazlíčkem.

         Z nejmenší místnosti, která sloužila k přechovávání čisticích prostředků, krysích hoven a duchů zemřelých bývalých nájemníků, jsem zřídil minisaunu se sprchou. Saunu využívala především Linda, sprchu já. Měl jsem rád vodu, horko mi dobře nedělalo.

         Po té nakládačce, kterou jsem dostal od Lindy místo oběda, jsem si pustil vlažný proud vody na hlavu, a především na koleno. Cukalo mi v něm, jako by tam startovala raketa, ale tím to končilo. Zdálo se, že amputace není na pořadu dne.

         Musel jsem využít chvíle volna. Linda pravděpodobně někde ve městě střílela do plechovek a Kryštof hrál ve vedlejší místnosti Pokémony, nebo co se to dneska loví.

         Omotal jsem si osušku okolo pasu, vylezl ven a přidřepnul si k minibaru, kde mi už skrz sklo mával nejlepší medový přítel.

         Otočil jsem se doleva a překvapeně jsem zjistil, že mě z ulice pozoruje parta špuntů, kteří zrovna štrádovali přes přechod. Jejich vychovatelka měla v jedné ruce červenou plácačku, v druhé něco, co vypadalo jako samopal AK 47, a se zvídavým výrazem v obličeji na mě zírala.

         Došlo mi, že neobdivuje výběr časopisů ve stojanu. Dřepěl jsem, okolo pasu jsem měl zanedbatelný kus látky a na sobě neviditelné boxerky. Nikdo jí dlouho nepředvedl lepší maňáskové divadlo.

         „Do hajzlu.“ Rychle jsem se postavil a zabouchl dveře. „Kdo nechal otevřeno do ulice?!“ zařval jsem. „Je to jednoduchý – přijdete, zavřete. Odejdete, zav–“

         Spíš pocitově, než fyzicky jsem vycítil, že nejsem v místnosti sám.

         Otočil jsem se a u dveří do koupelny stála žena.

         Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě to nezaskočilo. Jedním z důvodů bylo to, že byla krásná. Sakra krásná. Dlouhé tmavé vlasy, modré oči, malý pihovatý nos. Tváře vypouklé tak akorát, aby to bylo roztomilé. Měla dokonalé opálení a ležérní a zároveň elegantní postoj. Oblečená byla do červených šatů bez rukávů a v ruce spolu s knihou svírala něco tak mrňavého, že to prostě musela být kabelka. Kolena měla odhalená.

         A to mi připomnělo, že já jsem odhalený téměř celý.

         Z vlasů mi ještě odkapávala voda.

         Ukázala na láhev, kterou jsem držel v ruce. „To je svačina?“

         Zavrtěl jsem hlavou. „Oběd. Co pro vás můžu udělat?“

         Usmála se. „Obléct se.“

         Podíval jsem se na osušku. „Ale tohle jsou moje nejlepší šaty.“ Napřáhl jsem ruku. „Maxmilián Lingr.“

         „Edita Lokajová.“ Přijala mou vlhkou ruku. „Omlouvám se za ty otevřené dveře, ale zaujala mě vaše sbírka fiktivních ocenění.“

         Ukázala na zeď nad kanapem, kam jsem si pověsil pár výstřelků. První místo ve střelbě do ksichtu. Poděkování od krematoria Popelka s doživotní permanentkou. A moje nejoblíbenější bylo Čestné uznání za 89. místo v soutěži o nejzkorumpovanějšího občana republiky. Hned vedle byla zarámovaná hromadná fotografie českých senátorů.

         Měla nádherný úsměv. Bez přehánění. Zuby jak z vápence, až to člověka nutilo jen stát a zírat. Odhadoval jsem jí pětatřicet let. Ale klidně jí mohlo být o deset víc, těžko soudit. Byla to zatraceně udržovaná ženská se sportovními boky a nohama, kterýma bych se nejspíš nechal i kopnout do rozkroku.

         Raději jsem přikývl. „Máte pravdu. Vydržte pět minut a hned se vrátím.“

         „Nespěchejte.“ Rozhlédla se a ke mně zavanul vanilkový parfém. „Můžu si dát trochu vody?“

         „Můžu vám udělat kávu.“ Odložil jsem láhev Jacka na stolek a ukázal na zem na minibar. „Nebo dát něco ostřejšího.“

         „Tam už se raději nesklánějte.“ V očích jí hrálo pobavení. Jo, budu se opakovat, ale byla k sežrání. A červená jí neskutečně slušela. Vypadala v ní jako rudá královna. Jak jsem si všiml, kniha, kterou držela, nesla název Rudá volavka. To sedlo. „Nejste na to dost dobře oblečený. Poradím si s automatem, něco si připravím.“

         Pohodil jsem hlavou k malé skříňce, až se voda rozstříkla po okolí. „Kapsle na kafe jsou uvnitř. Poslužte si.“

         Otočil jsem se, ale než jsem udělal krok, zarazil jsem se.

         Obrátil jsem se k ní čelem a viděl jsem, že má vytažené obočí.

         „Chcete mi skočit pro zmrzlinu?“ zeptala se.

         „Prosím?“

         „Vypadáte, že se mi budete snažit ještě něco nabídnout.“

         „Chtěl jsem se zeptat, proč tu vlastně jste.“ Ukázal jsem prstem na svou mužnou chlupatou mokrou hruď. „Jestli hledáte detektiva, tak to jsem já,“ řekl jsem bystře.

         Posadila se na pohovku.

         „Jste bezpečnostní agentura?“

         Přikývl jsem. „To jsme.“

         „Tak v tom případě hledám soukromého detektiva.“

         A tak se stalo, že mi jedna dáma v rudé vygumovala během dvou minut mozek. Mohl jsem tam dál stát, slintat, ohánět se kyjem a plácat kraviny, nebo odejít s nějakým nedomrlým zbytkem cti. Jestli chci někde bouchat hlavou do zdi, můžu to dost dobře dělat vedle.

         Nechal jsem novou klientku dýchat čerstvý vzduch, který tam ještě před chvílí proudil otevřenými dveřmi, a vpotácel se do Kryštofovy počítačové svatyně.




0
Počet knih

Antonín Mazáč

@COPYRIGHT 2021