Skyté místo

Bylo půl sedmé, když odbočoval na Františkovy Lázně. Sjel z hlavní silnice, ignoroval mírné zhoupnutí, které tu vzniklo díky propadlé vozovce a napojil se na okresku, která byla touhle dobou prázdná. Frantovky byly krásné, vyhledávané a (s přimhouřením obou očí i peněženky) i cenově dostupné, ale proudilo to tam většinou z jednoho směru. Ze západu. A to ještě spíš pěšky nebo na kole.

         Hynek byl rád, že si nechal postavit dům zrovna tady. Bylo to tu „skorozápaďácké“…, ale krucinál, tak nějak jinak. Skopčáci, kteří sem mašírovali, měli na hlavách rádiovky, v ruce plastovou flašku, do které čepovali studené prameny, a vesele hulákali pozdravy na všechny strany. A bylo jim jedno, jestli jim někdo rozumí. Chtěli být vřelí a byli vřelí. A on to vítal. Přišlo mu to o dost uvěřitelnější než uřvané publikum v aréně. Fanouškovská masa, která si žádala krev a vítězství, ne upřímnost a nadhled.

         Usmál se na sebe do zrcátka.

         Kdyby ho teď slyšel Džejk, hodil by po něm zbytek sendviče. Nebo něco podobného, co by se mu mohlo rozpatlat po tváři. Říkal, že nemá smysl házet něco, co nezanechá stopu. Takže cihlu nebo chleba s hořčicí. Jo, je to dobrák od kosti.

         V zrcátku zahlédl omšelou bílou škodovku. Řidič vyhodil blinkr a na úzké silnici najel do vedlejšího pruhu.

         Kam tak spěcháš, člověče?

         Ruml natlačil svoje auto co nejvíc ke kraji, aby měl ten kaskadér co nejvíc prostoru.

         Škodovka kolem něj prosvištěla a zařadila se do správného pruhu. A výrazně zpomalila.

         No to si děláš…

         Na palubní desce se rozzářil displej telefonu. Hynek se na ten božský modrooký poklad nemohl vynadívat. K jejímu číslu dal tu nejkrásnější fotku, kterou kdy udělal. A že jich udělal mraky. Tady byla Bára v jednoduchých bílých plavkách v příboji. Vycvakl ji na pláži na Maledivách, kousek od vesničky, jejíž název zněl v překladu Červ politý čokoládou. Zlatá česká Lhota. Bára ležela na břiše, jednu ruku měla ve vlasech, druhou položenou v písku. Mořská pěna jí zakrývala část nohou a zrnka písku zdobila zadeček.

         Měla úsměv, pod kterým tály ledy. Doslova. Tolik tepla v sobě neměla žádná lidská bytost.

         Stiskl zelené sluchátko a pohledem zkontroloval auto před sebou. Drželo si svou šnečí rychlost, ale on nechtěl předjíždět. V těchhle serpentinách se necítil jistě, i když tušil, že by potkal maximálně cikána s kárkou plnou podzimních jablek.

         „Ano, děvče?“ Rozepnul si horní knoflík košile a o kousek stáhnul okýnko. Bylo mu horko a cítil se unaveně. A to po té šichtě na rozježděném ledě nebylo nic divného. „Jsem na cestě. Za patnáct minut jsem doma.“           

         Přepnul na videohovor. Na telefonu se ukázala pusa zapatlaná dohněda.

         A hned nato lžička.

         Hynek se zajíkl. „Neeee… ty bestie, jak jsi mohla?“

         Lžička zmizela, pusa se oddálila a objevil se rozzářený obličej.

         „Když není chlap doma,“ pronesla se smíchem jeho snoubenka, „musí si žena najít jinou lásku. Slibuju, že příští ořechový krém sníme spolu.“ Olízla si hnědé rty. „Viděla jsem zápas. Byl jsi neskutečně dobrý. Jsem na tebe pyšná. I přes ten konec, který rozhodčí nezvládl.“

         „Díky. Náš tlouštík má jiný názor. Mám obavu, že si na mě zasedl.“

         „Ale ne…“ Ořechová pusa povadla. „Mám tě zítra doprovodit do školy? Nebo chceš napsat omluvenku?“

         „Jen si z toho dělej srandu.“ Hynek si promnul levé oko, které mu začínalo slzet. „Zítřejší večeře platí?“ zeptal se.

         „Beze strachu, rodiče se na tebe už těší. Konkrétně táta. Bere svoji staromódnost hodně vážně a už se třese na to, aby z tebe vymlátil vysvětlení, proč jsi ho nejdřív nepožádal o svolení. Raději s sebou vezmeme lahvinku, tím nic nezkazíme.“

         Auto před ním začalo brzdit… nebo se mu to zdálo?

         Předklonil se. Zadní světla škodovky byla rozmazaná, jejich načervenalé paprsky se vpíjely do okolní tmy. Vypadaly jako šmouhy na nějaké abstraktní patlanině.

         Narovnal se a s překvapením zjistil, že ho dost nepříjemně bolí krk.

         A ospalost neustupovala, spíš to bylo horší. Možná by měl zastavit.

         Stáhl okýnko na dobrou polovinu a na moment pustil zrak z vozovky.

         Když ho tam vrátil, zařval a šlápl na brzdu.

         Bílé auto před ním stálo. Jeho světla ozařovala okolní stráně porostlé žloutnoucími břízami. Stálo téměř uprostřed už takhle úzké vozovky. Kdyby se mu Hynek pokoušel vyhnout, měl by dost práce… nebo možná ne? Nebyl si jistý. Chvíli byla užší pravá strana, chvíli levá.

         „Co se děje, zlato?“

         Podíval se na telefon. Bára vypadala ustaraně. A to by se mělo týkat spíš toho blbce před ním. Ten by měl mít starost s vysvětlováním.

         „Hm?“ Nebyl si přesně jistý, na co se ho Bára ptala.

         „Hynku?“

         „Jo?“ Měla nějaký ostřejší hlas. Ne že by ječela, jen byla o oktávu jinde, než byl zvyklý. „Nějaký blbec zastavil přímo uprostřed silnice.“

         Koukal na škodovku a viděl, jak se otvírají dveře u řidiče. Ven se vysoukala postava v tmavém oblečení a zůstala stát.

         „Možná mu to prostě kikslo,“ řekl spíš sám sobě než snoubence.

         „Děláš mi starost spíš ty než on, zlato. Máš oči jako škvíry. Jsi v pořádku?“

         „Hm. Jo, jsem.“

         Ale nebyl. Nebyl v pořádku ani trochu. Cítil těžká víčka, ruka mu padala z volantu. Někde v dálce slyšel vytí puštěných sirén, ječely jako pominuté. Prohlédl si obě dlaně. Potily se, palce sebou škubaly. Něco bylo špatně.

         Viděl, že postava otevírá kufr a něco z něj vyndává. Pravděpodobně rezervu.

         „Zlato,“ promluvil Hynek a cítil na patře těžký jazyk a v puse příchuť pilin, „ten člověk asi píchnul. Měl bych mu pomoct.“    

         „Měl bys –“

         Hynek ji ignoroval. Nepřišlo mu důležité ji teď poslouchat, a navíc ho její hlas nevýslovně štval. Kdy se jí takhle zostřil? Měla ho vždycky tak příjemný…

         Otevřel dveře, jednu nohu vysunul ven a podíval se před sebe.

         Postava u škodovky klečela, rezervu měla vedle sebe.

         Hynek si promnul oči.

         No do háje! Vůbec to nebylo náhradní kolo. Byl to kanystr.

         Ten člověk klečel na zemi, zády k Hynkovi. Odšrouboval víčko, zvedl kanystr nad hlavu a …

         Do prdele práce!

         Hynek zabouchnul dveře a rozeběhl se. Nebo to měl alespoň v plánu. Přišlo mu, jako by mu asfalt měknul pod nohama a lepil se mu na podrážky. Rukama plácal ve větru a od loktů až ke konečkům prstů je přestával cítit.

         „Hej!“ zařval. Skoro svůj hlas nepoznával, zněl cize a slabě. „Co blbnete, položte to.“

         Blížil se k postavě. Zdálo se, že je celá v černém, ale už si přestával být jistý, oči mu selhávaly a nedalo se jim věřit.

         Pět metrů od klečícího mu podjela levá noha. Snažil se udržet rovnováhu, ale v koutku duše věděl, že je to marný boj.

         A stejně tak věděl, že je špatně víc než jen to, že neovládá svoje tělo. Všechno bylo jinak. Obloha se vlnila, stromy rozestupovaly, cítil vůni rostlin v okolí.

         Ležel na chladné vozovce a před očima se mu zjevila silueta Báry, jak se v podobné poloze válí na břehu oceánu. Zavřel oči a cítil, jak mu vlny omývají nohy, jak za obzorem řvou racci.

         Stěží oči znovu otevřel.

         Předtím si myslel, že je bílá škodovka dál. Teď viděl, že je od něj skoro dva metry. Měl před sebou špinavé kotouče kol, i přes rozostřený zrak rozeznával jednotlivé šrouby.

         Ale kde je…

         Ucítil na krku jemné bodnutí. Automaticky přirazil rameno k hlavě, jako by ho do něj píchla vosa, ale už věděl, že ta to nebyla.

         Přikryl ho stín. A pak ho dvě ruce vzaly pod rameny a táhly k autu.

         Ale to už nevnímal…