Obálka knihy Aristokrat

Aristokrat

Cosmopolis - 2021

Už když jsem tvořil Letargii, věděl jsem, že nezůstane u jednoho příběhu. V mé hlavě byl Saša až příliš komplikovaná a zajímavá postava na to, abych ho nechal žít svým vlastním životem někde v ústraní. Potřeboval  jsem vědět, kam se jeho život bude ubírat, až si vyřeší svoje rodinné trable. A jestli na to bude sám, nebo mu zůstanou nějací přátelé. Jestli se vykašle na život vlka samotáře. Jestli bude dál pomáhat lidem, kteří ho o službu požádají. A jestli dokáže přežít další výzvu.

Já už to vím a vám možná leccos naznačí krátká ukázka.

ANOTACE:

Miluje zvířata, straní se lidí, fascinuje ho smrt…

Uprostřed Karlových Varů je nalezeno torzo těla zabalené v igelitu a označené podivným symbolem – písmenem A v trojcípé hvězdě a kruhu. Případu se ujímá ambiciózní policistka Andrea Šimečková se svým vyšetřovacím týmem a postupně odhalují závoj nejasností, za nímž se skrývá dávno zaniklá ázerbájdžánská organizace s tajemným názvem Aristokratiya. Ale zmizeli její členové opravdu ze světa? Má být znak na mrtvole varováním, nebo výzvou k obnovení její činnosti? Andree je kromě kolegů k ruce i její přítel Alexandr Kraus, novinář a bývalý policista. Ten po počátečních pochybách pomáhá synovi své bývalé přítelkyně nalézt odpovědi na to, kam zmizel jeho nejlepší kamarád. Hledat začnou v ázerbájdžánské restauraci. Náhoda?

Vyšetřování jede na plné obrátky. Reakce lidí, kterých se to dotýká, na sebe nenechají dlouho čekat a přinášejí s sebou jak odpovědi, tak i stínového protihráče, jenž je schopen kvůli své ochraně volit i ta nejkrajnější řešení…

https://www.cbdb.cz/kniha-431499-aristokrat

Zde si můžete přečíst ukázku z knihy

Dvoumetrový chlap před vchodem zpozorněl už ve chvíli, kdy byl Saša v půlce silnice. Vyhnul se modré octavii, z jejíhož okna u spolujezdce mu někdo ukazoval prostředníček. Zpomalil, počkal, až auto bezpečně přejede a okolo obřího chladicího boxu s mořskými plody došel ke dveřím.

         Periferně zkontroloval Milana Dargaje a viděl, že se detektiv lehce kymácí. Možná to byl jeho způsob chůze, možná na něj začala doléhat kocovina. Někdy nepomůže ani voda, ani prášek, ani čerstvý vzduch. V duchu ho prosil, ať raději mlčí. Potřeboval v nejkrajnějším případě jen jeho průkaz, ne dech opilce.

         Ochranka před ním se ani nepohnula. Muž na Sašu hleděl klidným pohledem. Ruce měl za zády, široká ramena vzpěrače, na hlavě vyholený ostrůvek a v uchu stříbrnou náušnici.

         Pouze pokývnul hlavou a ukázal na blonďatou slečnu, která měla vedle sebe na stolku hromadu roztržených vstupenek. Nemohlo jí být víc než osmnáct. Měla práci se solidním výdělkem, novými kontakty a rozhodně se nepředřela.

         „Pěkný večer,“ uculila se. „Poprosím vás o vstupenky.“

         Saša se k ní naklonil a vrátil jí líbezný úsměv. „A já bych vás poprosil, jestli byste nemohla zajít pro majitele.“

         „Nezlobte se, ale já tu jen kontroluju vstupné,“ zavrtěla hlavou, úsměv jí z tváře nezmizel.

         Saša se narovnal. Měl před sebou dokonalý výhled do prostorů podniku. Hemžilo se to tam lidmi v róbách a společenských oblecích. Kousek od vchodu stál kluk, nebyl o moc starší než dáma, se kterou Saša právě hovořil, a na podnose měl pár uvítacích drinků. Uprostřed jednoho hloučku stál Vladimír Hron a nechal se plácat po zádech.

         Ve vzduchu rezonovaly jemné irské tóny od Enyy.

         Milan Dargaj vytáhl z náprsní kapsy průkaz a položil ho před dívku na stolek.

         „Pomůže tohle?“ Pokrčil rameny. „Není to moc, ale snad díky tomu vidíte, že tu nejsme pro srandu.“

         Saša ucítil na zátylku dech a otočil se doleva. Dvoumetrový sběrač kabátů měl možná neškodnou funkci, ale rozhodně tu nebyl na ozdobu. Nevypadal na bývalého policistu. Spíš na někoho, kdo se drží na odvrácené straně. Vypadal jako chlápek, co se snaží vyhýbat problémům, ale když přijdou, zná tucet způsobů, jak je řešit.

         „Jestli nemáte vstupenku, pánové, pusťte, prosím, další lidi. Neblokujte nám to tu.“

         Detektiv zaklepal prstem na svůj průkaz ležící na natržených lístcích. „Tohle je naše vstupenka.“

         Saša si odkašlal a podíval se přátelsky ostraze do očí.

         Hergot, ten chlap měl svaly i na očních víčkách, všiml si. Tady nejspíš žádné průkazy nepomůžou. Ani nátlak. To spíš skončí oba s domlácenými žebry v popelnici za rohem.

         „Můžu vědět, co se tu dnes pořádá?“ zeptal se klidně a pokýval hlavou dovnitř, kde Vladimír Hron zrovna předváděl, že troubí. Nebo jí kremroli.

         „Gurmánská show z Arménie,“ dostalo se mu odpovědi. „S doprovodným programem. A vy na něj potřebujete takový malý lísteček se svým jménem.“

         „Já vám to chtěl usnadnit,“ odvětil Saša. „Kdybych vám řekl, že on,“ ukázal na Dargaje, který si strkal zpět průkaz, „je soukromý detektiv a já bývalý policista, asi byste nás dovnitř nepustil, protože to ve vašem světě nic neznamená. A jestli jo, tak ne dneska večer. My ale bohužel nemáme moc času nazbyt, protože hledáme mladého kluka. Když váš zaměstnavatel vyjde ven na pár minut, určitě to nikomu uvnitř neublíží a nám to může leccos osvětlit.“

         Vyhazovač natáhl ruku ke stolku, vzal do ruky jeden lístek a podržel ho před očima nejdřív detektivovi a potom Sašovi. Ten už začal cítit, že se komplikacím nevyhne.

         „Takhle vypadá ten lístek,“ řekl chlap. „Malý, bílý, s názvem téhle restaurace.“

         Saša se podíval na detektiva. Působil malátně, ale i z těch několika slov cítil energii. Detektiv na něj sotva znatelně mrknul a Saša si byl jistý, že po tom chlapovi vystartuje, že mu skočí za krk a zakousne se mu do zátylku. Nebo vytáhne teleskopický obušek a zpřeráží mu obě holenní kosti

Chtěl ještě zkusit zatlačit s okolnostmi nezvěstného Oty Leflera, ale Dargaj mu nedal příležitost.

         Svižně se kolem něj protáhl a stoupl si na místo, kde ještě před chvíli stál čahoun. Ten se teď otočil a rukou nekompromisně naznačil, ať detektiv zmizí.

         Dargaj přešlápl na místě a pokýval hlavou.

         „Máte tu skoro vystátej důlek, chlape. Jestli máte pocit, že vykonáváte nějakou skvělou práci s vzácným posláním, tak vás vyvedu z omylu. I dědek na vrátnici má boudu dva krát tři metry. Vy stojíte na místě a berete zaprášený kvádra lidem, co za vás popíjejí vedle šampáňo.“

         Saša bleskově pochopil a posunul se ke vchodu. Blondýnka zvedla tázavě obočí, ale Saša ji zvednutýma rukama poprosil, ať mlčí. Na tváři jí tím vykouzlil úsměv jako školačce, která sleduje kamaráda, jenž se snaží kolem katedry vypařit z hodiny. Neznatelně hlavou naznačila, aby šel.

         „No jo, už to cítím, Hugo Boss, co?“ pokračoval detektiv, vystrčil nos a zavětřil. „Snaží se vás uplácet naturáliemi. Parfémy, hodinky, permice na squash. Něco takovýho, hádám. To jim vydrží jen do doby, než jim na dveře zaklepe další bourák, kterej bude mít o dva cenťáky víc než vy. Pak vás nahradí. Nechci vás strašit, ale tohle není práce, ze který by koukal kariérní postup. Ale vy si přitom hrajete na ředitele český národní.“

         Saša ještě viděl, jak se detektiv poplácal po kapse.

         „Já mám aspoň papírovej důkaz, že jsem něco dokázal. Co máte vy kromě řidičáku a rodnýho listu? Nesahejte na mě, já na vás taky nesahám. Ještě něco vám řeknu…“

         Saša sebou pohnul, dvěma rychlými kroky prošel okolo stolku a nakráčel malou vstupní halou s prosklenými vitrínami plnými fotografií doprostřed dění. Neměl čas je studovat, ale nepochyboval, že na nich je kvantum celebrit a stejné kvantum politiků. Ať už politicky mrtvých nebo aktivních.

         Vešel do hlavní místnosti a do nosu ho udeřila vůně pečeného hovězího. Přímo před ním kuchař v zástěře odřezával z grilu plátky roastbeefu a kladl je na talířky, které mu mizely pod rukama.

         Vladimír Hron se někam vypařil. Nejspíš se připravit na svou hlavní show.

         Chtěl jsi autogram? Ozval se v hlavě jeho starý známý. Jsi tu kvůli důležitějším věcem. A beztak ho nemáš rád.

         Zeptal se barmana, který vypadal na třináct, kde najde majitele. Nebo aspoň někoho, kdo to tu má dnes večer na povel. Mladík nasměroval kostnatý ukazováček do malé chodby, která se rozdělovala do dvou směrů. Na fialové zdi visely dvě cedulky. Levá říkala, že toalety jsou vlevo a druhá varovala před neoprávněným vstupem do prostorů pro zaměstnance. A ten byl označený červeným provazem mezi sloupky.

         Saša ho jednou nohou překročil, když mu dopadla na rameno těžká ruka.

         Otočil se a viděl chlapa, kterého měl zaměstnávat detektiv.

         „Tady jsi skončil, kamaráde.“ Chlad v očích, po úsměvu ani památky.

         Saša si ho přeměřoval. Dvoumetrového chlapa už v minulosti složil. Bylo několik míst, která se dala označit za destrukční, a když byl útočník dost rychlý, ani sto dvacet kilo živé váhy nemělo šanci. Kořen nosu, hrtan, slabiny. Jedna slušivá rána do jeho chlupatého krku a ruka by byla z ramene dole.

         Jenže co potom? Kolik podobných goril tu pobíhalo?

         Nehledě na to, že tři metry od něj probíhal raut se stovkou lidí. Když před jejich očima složí někoho na zem, vypukne panika.

         S panikou se objevují starosti a publicita. Andrea by mu určitě poděkovala, kdyby se jeho jméno objevilo v novinách ve spojení s útokem na večírku.

         A taky nevíš, s kým máš co do činění, kamaráde. Jestli nasereš na písek nějakýmudrogovýmu princovi, kterej svoje kokainový hračky maskuje hovězím roastbeefem, vystřelí tvoji prdel na měsíc. Saša musel uznat, že tahle myšlenka měla něco do sebe.

         Vrátil nohu zpátky a zhluboka se nadechl. Tady se hovězí vůně mísila s čisticími prostředky.

         Otočil tělo směrem k hromotlukovi a s nepříjemným pocitem v žaludku zaregistroval, že jeho ruka zůstává na rameni. Dokonce trochu zesílil stisk.

         „Dej mi pět minut se svým šéfem. Jde mi jen o pět minut.“

         „Kdybych tě tam mohl pustit, už bys tam byl.“

         Saša mrknul na mužovu napjatou ruku. „Můžeš mě pustit? Nikam neutíkám.“

         „Svoji šanci na důstojnej odchod jsi prošvihl. Vezmeme to kolem záchodů.“ Mužův hlas hrubnul stejným tempem, jako přidávala jeho ruka na stisku. „Za vstupem pro zaměstnance ti potom dám vizitku. Bude se ti líbit, je na ní můj vlastnoruční podpis.“

         Saša zavrtěl hlavou. „Je tohle nutné? Přišli jsme si sem promluvit.“

         „Vybrali jste si blbej čas.“

         „Někdo si vybral špatný čas na čtvrcení těla, já se jen přizpůsobuju okolnostem.“

         V očích vyhazovače se na okamžik objevily pochybnosti, zamrkal, ale hned se vrátil do pracovního módu. Žádná morbidní vražda zjevně nemohla přerušit jeho výkon.

         „Tak se pohni,“ ukázal směrem do chodby, odkud se zrovna vracel plešatý padesátník a otíral si mokré ruce do košile.

         Saša se pohnul.

         Udělal krok stranou, podebral mužovu pravici a rukou těsně pod ramenem škubl nahoru.

         Ozval se zvuk podobný prásknutí balonku.

         Muž zbělel, kousnul se do rtu a pomalu se sunul na podlahu.

         Nezařval, i když ho to muselo bolet jako čert.

         Saša mu pomohl se posadit.

         „Oni vám to vrátí zpátky,“ vysvětlil mu, „já prostě nemám rád, když mi někdo vyhrožuje. Pošlu vám sem někoho.“

         Nad oběma se objevil stín. Saša se otočil a koukal do tváře další gorily. Byla o pár centimetrů vyšší, o několik kilo těžší a o stupeň agresivnější. V ruce držel tácek s kusem masa a zjevně si tu plánoval zaslouženě odpočinout.

         „Co tady…“ sklonil hlavu a viděl třesoucího se kolegu. „Kurva,“ dodal zbytečně a pro jistotu se podíval na svou svačinu. „Proč teď?“

         Saša zvedl ruce v obraně před sebe a změřil si protivníkův hrudník. „Čím vás tady krmí, kristepane? Chci si jen promluvit.“

         Tohle nevypadalo dobře. Nezdálo se, že by měl někdo z nich vysílačku, ale volně se tu potulovali, a především už tu byli dohromady tři. To už je dav, který přitáhne pozornost i běžných hostů. Naštěstí ani jeden z nich nevolal o pomoc. Jeden byl na pokraji mdlob a druhý se pravděpodobně řídil instrukcemi v krizových situacích.

         „Rozmlátím ti držku na střepy, hajzle,“ řekl podle protokolu a s láskou v hlase a odložil tácek na zem.

         Rozmáchnul se dlouhou paží, Saša přeskočil červený provaz do zakázané zóny a držel se v bezpečné vzdálenosti.

         Bijec číslo dvě postupoval pomalu dopředu a nespouštěl ze Saši oči. Obešel sloupek, na kolegu ani nepohlédl a mířil přímo za kořistí.

         Saša si poprvé uvědomil nepříjemný fakt.

         Vůbec nevěděl, kam jde a jestli je na konci vůbec někdo, s kým může mluvit. Vchod pro zaměstnance byl na druhé straně, tohle byla dost možná jen slepá ulička, která se za chvíli zaplní krví.

         „Chci si jen –“

         „Chytnu tě a rozmáznu držku o stěnu,“ dostalo se mu reakce. Muž natáhl ruce před sebe jako dva drapáky. „Kam jdeš? Pojď si hrát.“

         Sašu už ale hry omrzely.

         Otočil se zády k muži do chodby právě ve chvíli, kdy se na jejím konci otevřely polstrované dveře a na koberec vyšel podsaditý muž ve sportovním saku. Měl ho rozepnuté, pod ním svítila bílá košile a na krku se mu houpala směs zlatých řetězů. V ruce držel brýle.

         Zamračil se na ně.

         „Co se to tady děje. O co jde?“ Otočil se na Sašu. „Nejste vy…“

         V tu samou chvíli dopadla na Sašovo rameno dnes už podruhé mužská ruka.

         Mohl si stokrát předesílat, že problémy nepotřebuje, že nechce Andreu stresovat články v novinách nebo návštěvou stanice. Byly situace, které řešil s noblesou, ale pak přišly ty – a ano, někde v duchu cítil, že si je užívá –, které šly vyřešit jen jedním způsobem.

Ta tma před očima, která se Sašovi občas objevovala, byla vítaná jako čerstvě nasušená marihuana v kapse studenta. Ocitl se v černé bublině, kde je dovoleno vše a vysvětlování přijde až později. To byl jeho okamžik. A cítil se v tu chvíli správně.

A dobře.

Zatraceně dobře.

Švihnul levým loktem dozadu a křupnutí nosu mu polaskalo ušní bubínky.

Otočil se, rozmáchl a ruku zastavil těsně před krvácejícím obličejem mladého muže. Přes rameno měl přehozenou černou brašnu, s vykulenýma očima koukal na ruce, které se mu plnily krví a chodbu opět krásně provoněla vůně roast-beefu.

0
Počet knih

Antonín Mazáč

@COPYRIGHT 2021