Křest ohněm

Vybrat správné místo je zásadní věc.

         Samozřejmě že to věděl a tímhle problémem se pár dní zpět už zabýval. Muselo to být někde, odkud je dobře vidět do domu, přesněji do ložnice, která bývá někdy zatažená fialovým závěsem, ale po většinu času (dobře pro něj) byla prosta všech záclon a látek, které by mu mohly bránit ve výhledu. Ale samozřejmě nesmí být vidět na něj.

         Je sice krásné, že osoba v prosvětlené místnosti má zhoršené vidění, co se týče venkovních prostor, což je osvědčený fakt, ale na to on nemohl spoléhat. Zhoršené neznamená nulové a počty jsou v tomhle případě zásadní.

         V jižním koutu zahrady rostl statný platan obehnaný rezavým řetězem, který mu měl pravděpodobně od dávných časů měřit objem kmene. Odhadoval ho na dva a půl, možná tři metry. Věděl, že když bude stát za ním, neuvidí ho ani nikdo z domu, ani nikdo ze zvědavých sousedů. Tentokrát by se mu to nehodilo.

         Zvědavě si prohlížel příjezdovou cestu. Kroutila se od brány až ke dveřím domu, pokrýval ji z části drcený štěrk a z části šedé kamenné kostky pro zpevnění podkladu. Nebál se nečekaných návštěvníků ani odsud. Ne, že by se bál kdykoli jindy, tenhle pocit mu byl cizí a víc lidí znamená víc vzrušení, ovšem jsou případy, kdy se přece jen snažil soustředit na to, proč je tady.

         Vzrušení…

         Pokaždé se cítil stejně, pokaždé měl při tom husí kůži. Znal se, přesně očekával ten stav rauše, ten slaný pot, který mu při tom stékal po třesoucích se víčkách do široce rozevřených očí, přesto už několik dní nemohl dospat. Nebo právě proto. A ty stavy on vítal, alespoň mohl vše do puntíku naplánovat. Protože nemohl dopustit, aby ho v těch důležitých minutách někdo vyrušil.

         Konečně se v domě rozsvítilo. To znamenalo jediné. Jeho obyvatelka opustila pracovnu. V ní trávila povětšinou tři hodiny času, od dvou do pěti. Potom se upravila a vyrážela do města na pozdní nákup nebo si zacvičit. Poslední dny hlavně cvičit.

         Obdivoval dokonalý vzhled ložnice. Široká postel s přehozem složeným pouze na peřinách, na zadní stěně jeden z Muchových výjevů v kontrastu se světlem, které vycházelo z lamp přidělaných k čelu. Prostorná vestavěná skříň se skleněnou výplní. Před ní právě postávala obyvatelka domu, na sobě měla župan a ručník omotaný kolem hlavy.

         Takže už máme po koupání…

         Cítil lehké svrbění a zároveň se mu sotva znatelně zvýšil puls. Cítil to intenzivně a samotného ho to překvapilo. Pokud se s jeho tělem něco děje, pokud se má dostavit orgastický pocit, stává se to většinou až při akci. To lehké dorážení jeho orgánu na hrudní koš ho nepatrně rozhodilo. Ale ne natolik, aby si nebyl jistý cílem a výsledkem.

         Žena si sundala z hlavy osušku, nechala vlhké vlasy dopadnout na látku županu a on si pomalu rozepnul kalhoty. Už nebylo proč tomu bránit. Nebylo na co čekat. Opřel se o rozpraskanou kůru stromu. Pod koleny cítil studená oka řetězu. Odhrnul spodní prádlo a s očima upřenýma na ženu, která si zrovna jednu paži natírala krémem, začal masturbovat.

         Těžko popsat ty mučivé dny, které trávil ať už sám v posteli, nebo na cestách, kdy sledoval ji nebo jejího manžela, aby poznal ten správný okamžik, kdy nebude rušen. Byla to jedna obrovská trýzeň. Nedostatek spánku nebyl ten největší problém. Tedy nebyl problém nespavost před tímto aktem, ten nejvleklejší, nejbolestnější následoval několik dní poté, kdy musel vstřebávat každý její nenápadný pohled, ať už jeho směrem, nebo alespoň zdánlivě do míst, kde byl. Na ten okamžik se netěšil. Proto věděl, že si dnešní večer musí maximálně užít, aby všechna ta bolest za to stála.

         Sledoval ji, jak vklouzává do spodního prádla, jak s ním její křivky ladí. Snažil se všímat každého detailu a založit si ho do paměti pro pozdější vytažení. Pozoroval, kterou rukou bere punčocháče, jakými pohyby si je navléká na nohy a kterou nohou začíná. Na kterou polovinu postele si sedá při oblékání bílých kalhotek a kde se opírá rukou, když ze šuplíku vyjímá krajkovou podprsenku.

         Vyvrcholil ve chvíli, kdy si ji zapnula a o pět minut později, když udělal od stromu první sebejisté kroky, zahlédl u příjezdové cesty auto.

         Pomalu se vrátil zpět za strom. Samozřejmě okamžitě poznal vůz, přestože postavu v něm pořádně neviděl. Manžel se nečekaně vrátil dřív. Což bylo překvapující, vzhledem k faktu, že podle všeho byl dnes jeho kolega nemocný a on musel vše obstarávat sám. Pravděpodobně ho sem přitáhlo něco neodkladného.

         Přimáčkl se blíž k platanu a sledoval ženu, jak reaguje na zvuk zvonku a otvírá dveře.

         Tlak v poklopci pominul již před chvílí, přesto mu v podbřišku něco cukalo.

         Příjemně? Jistě.

         Jak se toho zbavit? Viděl jedinou cestu…