Nezbytná opatření

Poručík Gustav Sicher přeběhl ulici, vyhnul se dvěma autům jedoucím ve vzdálenějším pruhu a zpomalil až na chodníku mezi hloučky postávající mládeže.

         Pár z nich po něm kouklo, ale dál se věnovali důležitějším věcem.

         Když chce policista v Karlových Varech informace z ulic, má dvě možnosti.

         Může zabloudit na městské autobusové nádraží a tak dlouho v civilu hrát na strunu nevinnosti a přežvykovat svačinu, až zahlédne někoho, koho moc dobře zná. Tahle zóna byla semeništěm verbeže odnepaměti. Jediný problém byl, že to bylo až příliš na očích veřejnosti a publicita je nepřítelem každého policisty, jenž tráví třetinu života na ulici.

         Druhou možností je Sokolovská ulice. Gusta si ji kdysi nazval „dlouhá cesta peklem“. V minulosti všemi milovaná dlouhá zóna přeplněná krámky a kavárnami. Byla tam vyhlášená Rybárna a pivovar. Dnes se tam plouží skupinky individuí, od nich se každý rozumný člověk drží v rozumné vzdálenosti.

         Gusta prošel kolem zkrachovalého tanečního klubu, ignoroval zvídavé pohledy dvou Rómů, kteří ho sjížděli ostrým zrakem už z dvou set metrů, a vzal to přes kruhový objezd kolem papírnictví do stráně.

         Dům po jeho levici byl polorozpadlý. Předek hlásal, že tam bylo kdysi pánské kadeřnictví, ale cedule byla už skoro nečitelná a prolezlá rzí. Vchod po straně byl zamřížovaný.

         Gusta dům obešel a na dvorku minul tři malé kluky. Seděli na něčem, co vypadalo jako pytle s cementem, a jeden z nich, sotva desetiletý, šťoural kuchyňským nožem v digitálním fotoaparátu. Čertví, co se snažil dostat ven.

         Gusta na ně mrkl a zabušil na plechové dveře až na samém konci průjezdu.

         Otevřely se a ven vykoukla vyhublá tvář sotva dvacetiletého kluka. Vlasy měl rozcuchané, místo očí jen škvíry a pod nosem zbytky zaschlé krve. Přejel si předloktím po tváři a pokývnul hlavou.

         „Co chceš?“

         Gusta chytnul za rezavou kliku. „Promluvit si. Jenom ne s tebou.“

         „Tak to asi, čéče, nepůjde.“ Kluk se ušklíbl. Na spodním rtu měl výraznou jizvu, táhla se mu až na bradu. „Musíš zavolat a domluvit si schůzku.“

         Gusta couvnul dva kroky zpět. Ohlédl se na oba kluky za sebou. Fotoaparát pro ně přestal existovat a napjatě ho sledovali.

         Moc dobře věděl, jak na lidi působí. Pokud mají všechny smysly zbystřené a ne oblbnuté chemikáliemi, vycítili z něj vnější svět. Tohle byla píseček zdegenerovaných lidí a ztracených existencí. Pořád nad nimi sice drželo stráž pár bdělých ok, ale nebylo to z nějaké dobré vůle. Lidi, co tu bydleli, byli narkomani, zloději, šlapky. Pár místností bylo rozdělených tak, aby se navzájem nepozabíjeli. Kdyby to udělali, svět by o nic zásadního nepřišel, ale to papírování…

         Gustav Sicher se rozeběhl a kopnul do dveří.

         Rozletěly se a s nimi odletěl přes půl místnosti i dezorientovaný mladík. Dopadl na podlahu vedle stolku, u něhož na židlích seděli dva muži.

         Jeden z nich měl na sobě rozepnutou modrou košili, na hlavě čelenku jak profesionální tenista, za uchem jednu cigaretu a v koutku úst druhou. Už z dálky smrděl jako někdo, koho protáhli kanalizací. V podpaží měl mokré fleky a další v okolí poklopce.

         Druhý muž působil upraveněji. Měl na sobě čisté bílé triko a šortky, nohu měl přehozenou přes nohu a mezi prsty svíral doutník. Působil mohutně a nebezpečně, ale Gusta věděl, že když si stoupne, dosáhne jeho postava někam k metru pětašedesát. Byl to malý vzteklý hajzlík a pekelně štval ještě nedávno všechny policisty v dosahu sta kilometrů. Věděli o něm, že k němu proudí drogy z varen a díky neověřeným informacím měli představu o tom, že má někde úschovnu padělaných eurobankovek. Ale jednou věcí bylo vědět a druhou mít důkaz. Ať ho během posledních pěti let chytli kdykoli a kdekoli, měl u sebe balíček žvýkaček a telefonní číslo na postiženou matku. Byl čistý jak ten heroin, který přes něj jak přes síto šel k závislým troskám široko daleko.

         Robert Štofer byl na vrcholu, byl sebejistý, sebestředný a taková esa měl Gusta rád. Dávat po držce ztraceným existencím postrádalo smysl. Šlápnout do ksichtu bastardovi, co si myslí, že za sebou vodí policajty jako kačery, to pro něj představovalo víc než oběd v Ambassadoru.

         Gusta se držel měsíc v jeho blízkosti, vytipoval si tři zoufalce, kteří se s ním tu a tam stýkali, a za pár bankovek je přesvědčil, aby na kameru odpřisáhli, že od něj kupovali drogy. Změnil jejich hlasy, rozmazal obličeje, ale záznam byl na světě a od něj už byl jen kousek k dlouhodobější spolupráci.

         Gusta se otočil na muže vlevo, zapínal si košili a vstával.

         Rukou mu naznačil, ať se zase v klidu posadí.

         „Kvůli tobě tady nejsem.“ Dal mu před nos odznak pro případ, že by měl chlap chuť vyvádět kraviny. „Máš zbraň?“

         Muž s rukou na vrchním knoflíku zaváhal a nakonec zavrtěl hlavou.

         „Otoč se a zvedni košili.“

         Muž to udělal a ukázal chlupatá záda.

         „Fajn.“ Gusta překročil ležícího mladíka, kterému se mezitím obnovila krev na obličeji. Prskal a něco si pro sebe povídal. „Ve vašem zájmu doufám, že bude deset minut klid. Vyřídím si tady s kamarádem jeden problém, a když to půjde dobře, budete se tady moct zase za chvíli královsky bavit.“

         Dostrkal Štofera za nejbližší dveře, zabouchl je a schoval odznak.

         „Aspoň vidíš, že ti nechci dělat problémy. Pak jim můžeš říct, že jsem ti tady hledal heroin. Něco si můžeš vymyslet. Ale podle mě už teď neví, kdo jsem a proč tady jsem.“

         Štofer pokrčil kostnatá ramena. „Ale já taky nevím, proč tady jsem.“

         „Abys mi řekl, co víš o nedávný dvojitý vraždě.“

         Gustovi byl odpovědí jen nechápavý výraz. Štofer se rozhlédl na obě strany, jako by ho mohl někdo přes zdi sledovat.

         Narovnal se, aby byla krásně vidět jeho zakrslá figura a zavrtěl hlavou.

         „Dávám vám informace o něčem úplně jiným, o vraždách tu nikdo nemluvil, tak mě nezkoušejte zatáhnout…“

         Gusta ho chytnul jednou rukou za triko, u krku ho zkroutil a hned bylo ze sto šedesáti pěti centimetrů sto padesát. Koukal do očí malého přizdisráče, co se z nějakého záhadného důvodu dokázal pohybovat ve stoce plné krys a vyhýbat kousancům.

         „Nemám náladu a čas se tady s tebou dohadovat. Když budu chtít, dotáhnu si tě za posraný spodky až na stanici a udělám ti pod lampou lobotomii. Nejsem tady kvůli tobě, ale oba víme, že když se v tomhle městě objeví někdo novej,“ Gusta píchl prstem vedle zmuchlaného trika do pravého ramene, „ty o tom víš. Máš dost nohsledů, který ti lezou po ulici a okolních vesničkách a hledají místa, kde by se dalo vařit. Všichni vědí všechno, a když se tu objeví někdo, kdo zavraždí slušnej pár, k tobě se to donese.“

         Štofer rychle oddechoval. „No jo, sakra. Trochu se uklidněte.“ Odsunul se po zdi dál od Gusty a hladil si triko. „Vím, že někdo v Křivinách zabil manželskej pár. O tom mluvíte?“

         „Jo. Byl to někdo z tvých lidí?“

         „Ježišimarja ne!“ V očích se mu objevil děs a Gusta věděl proč. Štofer si až moc cenil téhle symbiózy. Lidi z ulice mu zobali z ruky a policie ho nechávala být. Jakákoli vražda, kterou by spáchal někdo z těch, s nimiž je spojený, by představovala obrovský problém. A nejspíš utrum v tomhle městě. Vyhýbal se všem, kteří měli sklony řešit problémy střílením nebo řezáním. V jeho světě všechno řešily peníze. „Nikdo z mých.“

         „Tak kdo? Slyšel jsi něco?“

         „Je moc brzo. Nikdo nemluví.“

         „Někdo určitě jo. On byl scénárista, ona malovala obrazy. Docela draze je prodávala. To už zní zajímavěji, ne? Nemluvil někdo o prodeji obrazů?“

         „Přede mnou ne. Dobře víte, že s tímhle já nechci mít nic společnýho.“

         „Ty máš se vším něco společnýho, příteli.“ Gusta se k němu přiblížil. Byli u rohu, nebylo kam zmizet. „Máš pod palcem každýho, kdo tohle město posílá do sraček. Tolerujeme tě, protože kdybyste byli vy všichni hajzlové zavřený, nikdo by nám nedával echa o těch, co z hajzlů vyrostli a kopají vyšší ligu. Ty moc dobře víš, který vocasové ti lezou po všech čertech a jestli někdo z těch pár baráků v Křivinách nekupuje na narozeninový oslavy práškovej cukr. Vyzpovídej je ty sám, nebo to udělám já a pak mi možná řeknou něco, co ti přidělá vrásky.“

         Štofer mlčel.

         „Jestli zjistím, že sis něco nechal pro sebe, vrátím se.“ Gusta nemusel ani hnout brvou a věděl, že muž před ním věří každému jeho slovu. „A tentokrát nebudu sám. Udělám ti tady z toho baráku pískoviště a tebe v něm pohřbím. Poptej se, a jestli zjistíš sebemenší náznak něčeho, co mi může pomoct, moje číslo si určitě pamatuješ.“                                            

         Muž jen slabě přikývl, od krku dolů se mu na triko valily stružky potu.

         Gusta se otočil, ale nakonec se ještě zastavil, uhladil si ježka a vrhl na Štofera nevinný pohled, který si nechával pro vzácné okamžiky.

         „A venku si hraje nějakej malej kluk s nožem. Buď tý lásky a seber mu ho. Je třicet nad nulou, ambulance nám tu lítají pro důchodce, co nedodržujou pitnej režim, ušetříš jim jeden výjezd.“